Tento příběh je takzvaně jak se říká z druhé ruky.Vyprávěla mi ho moje babička.Kdysi když si brala za muže dědu tak nebylo mnoho co koupit ,ale přesto se každá nevěsta snažila aby její den D byl ten nejkrásnější a nejlepší.
Babiččina svatba byla plánovaná na 2.2. 1949: chtěli se s dědou vzít na radnic jak tenkráte bylo zvykem. Ale po té babička měla v plánu zrealizovat svůj sen – že si na zahradě udělají svůj vlastní obřad v zahradním altánu.
Bohužel peněz jako mladé neměli nazbyt a po rodičích už více žádat nemohli neboť jim dali co měli a tak jim nezbylo než si na altánek vzít půjčku. Půjčka – to tenkrát nebylo až tak snadná záležitost jako dneska. Na vzetí půjčky bylo zapotřebí mít řádného ručitele aby vám vůbec půjčku dali. Ale to babičku od vzetí půjčky neodradilo. Byla rozhodnutá se v altánku vdát stůj co stůj. Když šla do banky tak věděla že tu půjčku získá.
A také že půjčku dostala: Ručila jí moje prababička a tak se babičce splnil její sen.Ta svatba byla prostě nezapomenutelná.Krásně sněžila a babička celá v bílém v ten den podruhé řekla dědovi ano.
Půjčka tedy splnila své očekávání a tak když půjčku spláceli pokaždé si vzpomněli na ten krásný den- jejich den lásky a velkého slibu který jim vydržel navždy.
[hana-code-insert name=’sklik250′ /]